Povídky

Lesaniny myšlenky jako Epilog hry

Obloha je těhotná blížící se zimou a chladný vzduch noci mi zalézá pod kabát. Zvednu hlavu a znovu se nadechnu. Ještě pořád to v sobě má příchuť novoty. Byla jsem s Kateřinou už od minulé soboty – už od toho prvního večera jsem vnímala svět skrze její tělo, prováděla jsem spolu s ní krvavé oběti, chránila ji, vyjednávala s Jinými Prahy… Před dnešním rituálem jsem živě cítila její strach… Ale tohle je jiné. Teď je to moje tělo, které si vychutnává svět všemi smysly, teď jsou to moje vlasy, za které tahá vítr, teď jsou to moje ruce, které si pohrávají s prstenem Dcer Devaniných…

Měla bych se cítit… nevím… snad triumfálně. Vítězně. Ale místo toho si připadám ztracená. Jako by spolu s mým srdcem zmizela všechna ta zášť a nenávist, která mě hnala. Teď mám nové srdce. Srdce mladé – protože proti mě je Kateřina mladá – a trochu naivní vědmy. A nejen srdce. Kateřina se stala mou součástí… Už to není někdo jiný, s kým sdílím tělo. To já jsem jiná. Já jsem někdo jiný, než kdo zemřel tenkrát na Děvíně. A snad je v tom i kus naděje, protože všichni, které jsem znala, všichni, které jsem milovala, jsou už dávno mrtví. I Fajsz. Zradil mě. Bolí to. Škoda, že už se mu nepomstím. Možná by mě mělo zajímat, že někde žije vzdálený potomek nás dvou. Jenže k ní necítím nic. Je pro mě stejně cizí jako tenhle nový, zvláštní svět.

Odejdu z Prahy. Přísahala jsem, že odejdu a nikdy se nevrátím. A Dcery Devaniny? Doteď se docela dobře obešly beze mě. Možná se k nim někdy skutečně přidám. Ale teď musím najít místo, kde budu mít klid. Přemýšlet. Hledat, kdo vlastně jsem a co chci. Sbírat síly. Protože jedním jsem si jista. Pořád chci odměňovat ty, kteří se ke mě zachovali dobře, a trestat ty, kdo mi ublížili. A na oba seznamy přibyla další jména.

PH – XXI – SS III – Sidestories: Jenom jsme zlomily lopatu

Úvod

Pršelo. Kapky deště jí vlezle stékaly za zvednutý límec koženého kabátu a kapaly na papírový sáček, který držela v ruce. Zabouchla dveře auta a zmáčkla tlačítko na klíčcích. Černá Corolla blikla a zamkla se. Strčila klíčky do kapsy, zvedla ze země objemnou tašku a vydala se ke vchodu do hlavní budovy. Podpatky jí na mokré dlažbě podkluzovaly. Pod hradem se rozdrnčel železniční most. Podívala se na hodinky. Vlak do Landecku. Měla by si pospíšit.

Zvonek provinile kníknul a na kameře zablikalo červené světýlko. Usmála se a zamávala. Ozval se bzučák. Opřela se ramenem do těžkých bezpečnostních dveří a vklouzla do chladného přítmí chodby. Masivní kamenné zdi se na ni natlačily tíhou staletí. Prohrábla si hnědé, dlouhé vlasy a vykročila směrem k vrátnici. Hlasité klapání podpatků se jí vrátilo ozvěnou.

Vrátnice byla moderní, vzdušná kukaň z neprůstřelného skla, vybavená nejnovější technikou, vysokým pultem z ebenového dřeva a pohodlnou otočnou židlí. V té se rozvaloval světlovlasý mladík a zubil se od ucha k uchu.

“Co ty tady touhle dobou, Kristine?”

Na obrazovkách se záběry bezpečnostních kamer blikalo půl čtvrté ráno.

“Přinesla jsem ti něco na zub,” zvedla mastný a teď už i trochu navlhlý papírový sáček, který voněl čerstvým pečivem a masem.

“Pirohy?” zavětřil mladík a vstal. “Je hezké, že na mě myslíš.” Zmáčkl tlačítko na panelu a zámek na dveřích vrátnice cvaknul. Mladík vzal za kliku a otevřel. Napřáhla k němu levačku se sáčkem. Pravou rukou vklouzla pod kožený kabát a sevřela pažbu Glocku. Vzal si sáček. Setinu vteřiny před tím, než mu expanzivní náboj ráže .45 ACP roztrhl hlavu, se ještě usmíval.

Odložila sáček na pult a zasunula zbraň zpátky za opasek krátké sukně. Překročila bezhlavé tělo a zastrčila do počítače pod stolem flashku. Pečlivě připravený virus se postaral o vyřazení nemagických bezpečnostních opatření a uzamkl záběry kamer do smyčky. Znovu překročila mladíka – dávala si přitom pozor, aby nešlápla do krve a zbytků mozku – a zavřela za sebou dveře vrátnice.

Kdysi ji neprůstřelné sklo překvapilo. “Proti magii jsme chránění líp než britské korunovační klenoty před krádeží,” vysvětloval jí Gustav, Inkvizitor, mág druhé kategorie, šéf wiesbergské ochranky a dost nudný milenec. “Ale dobře mířená kulka se kouzly zastavuje těžko. Pokud nestihneš vstoupit do Šera, samozřejmě.” Mladý vlkodlak na vrátnici to nestihl.

Otevřela tašku a vytáhla z ní pohodlné tenisky. Přezula se, odkopla lodičky do kouta – ty už nebude potřebovat – popadla tašku a vyrazila dál chodbou. Zářivky nočního osvětlení tiše bzučely. Pružně seběhla po úzkých, kamenných schodech a zabočila doprava. Do cesty se jí postavily bezpečnostní dveře, zamčené až do čtvrté hladiny Šera. Vyťukala na podsvíceném panelu dvanáctimístný kód. Dveře se otevřely.

Další chodba a další dveře. Tentokrát se senzorem na otisk prstu. Sem přístup neměla. Vytáhla z kapsy kompaktní magnetický váleček s trhavinou a připevnila ho k zámku. Pak se rychle stáhla za roh.

Tlumený výbuch pohltily mohutné stěny gotické stavby. Vrátila se ke dveřím a otevřela. Před ní se rozkládaly dlouhé řady regálů a polic, na kterých stály papírové krabice s popisky. Druhá řada, třetí police odspodu. Šla na jistotu, už tu párkrát byla. 

Zvedla jednu z krabic a otevřela ji. Rozhrnula dřevitou vlnu, která chránila křehký obsah. Byly tam. Čtveřice skleněných nádob. Znovu krabici zavřela, strčila ji do tašky a vydala se zpátky ke dveřím. Stříbrný přívěsek se zelenkavým kamenem, který měla na krku, se rozvibroval.

“Scheiße.” Vytáhla Glock a rozběhla se.

Potkala je na chodbě před schody. Byli dva. Obrateň a mág třetí kategorie. Mrtvého vlkodlaka ve vrátnici zřejmě ještě nenašli, protože vypadali uvolněně. Obrateň, vysoký muž s tmavými vlasy a hranatým obličejem, na ni vrhl zamračený pohled. Zasáhla ho do krku. Kulka s ním mrštila proti zdi. Mág, ramenatý mladík v černých kalhotách a tričku, zareagoval s překvapivou rychlostí. Když vstoupil do Šera, měl ve tváři ještě pořád výraz překvapení. Zahodila Glock, pustila tašku a zvedla svůj stín. V první hladině nebyl. S lehkostí vklouzla do druhé. Už na ni čekal. Z dlaně mu vyšlehl jasný proud ohně. Zasáhl ji do pravého ramene. Zapotácela se. Rukou jí projela palčivá bolest.

“Arch Terra Casua Magna Cas,” vyštěkla a amulet na pravém zápěstí ji zahřál na kůži.

Mág se nahrbil. “Arch Aqua Malleus Eventum Rang,” mrštil proti ní silou. Dangexerova obrana praskla jako mýdlová bublina. I kratičký okamžik jí však stačil na to, aby vytáhla levačkou hůlku. Namířila ji proti soupeři: “Trim Nhi Dactilos Morte Rang!” Mladík zdvihl ruce, jako by se chtěl chránit, ale šedé chapadlo ho nemilosrdně švihlo přes tvář. Zaúpěl a o krok couvl. Druhý výboj. Síla kouzla s mágem smýkla a srazila ho na zem. Zůstal ležet.

Šero z ní vysávalo síly a zraněná paže jí visela podél těla jako kus mrtvého masa. Nečekala, jestli se mladík probere, a vystoupila ze Šera. Tělo druhého strážce ještě pořád klouzalo po stěně a zanechávalo za sebou krvavou stopu. Nezraněnou levačkou popadla tašku a rozběhla se. Teď už o ní ví všichni.

Venku ještě pořád pršelo. Nechala Corollu Corollou a sprintovala k bráně. Snad to stihne. Zahoukání vlaku rozřízlo ticho časného rána. Železniční most se rozvibroval. Běžela. Už před sebou zahlédla koleje… a pak prázdné hranaté vagóny nákladního vlaku. Souprava zpomalila. Kolem domků v podhradí projížděly vlaky vždycky pomaleji. Ještě pár metrů… Srovnala směr běhu s vlakem a přehodila tašku přes bočnici nízkostěnného vozu… Snad je to dobře zabalené. Chytla se levačkou bočnice a pokusila se vyšvihnout nahoru. Zůstala viset, napůl ve voze a napůl venku. Před očima se jí zatmělo. Vlak znovu dlouze zahoukal. Ještě jednou napjala všechny síly a překulila se do vozu. Ležela na zádech. “Trim Aqua Balsamum Cas,” zašeptala vyčerpaně. Další amulet se rozehřál. Těžká silueta Wiesbergu se rozmazávala v dešti. Všechno se rozmazávalo…

Epilog PH XIII

Kde se stírá hranice mezi Světlem a Tmou?
Vždyť jedno bez druhého nemůžou existovat.
Jsou jako milenci odsouzení být si věčně na dosah ruky a zároveň na míle vzdálení.

Záleží vážně tolik na tom, jakou barvou si nás Šero označí?
Každý z nás je přece zodpovědný za svoje vlastní činy. Za svoje svědomí.
Všichni milujeme a nenávidíme.
Všichni bojujeme za svou věc, každý svým vlastním způsobem.

Nakonec za nás rozhodne čas.

Nebe nad Prahou bledlo nesmělým úsvitem. Poslední březnová neděle měla být pošmourná a chladná.
Na vyšehradských věžích odbíjelo šest. Po dramatech posledních hodin nebylo nikde ani stopy. Jen na jednom místě se v Šeru začal rychle rozrůstat modrý mech a zakrýval tak tmavé skvrny od krve.
V noci navždy odešli dva Jiní.
Noční Hlídka přišla o svého Nejsvětlejšího.
Denní Hlídka ztratila přítelkyni, členku rodiny.
Oba obětovali svoje životy, aby zachránili stověžaté město a své blízké.

Světlý a Temná.
Za každých okolností musí panovat rovnováha. Šero to ví, jenom my jsme to ještě tak docela nepochopili.
Nikdy se nevezmeme za ruce a nepůjdeme společně bojovat bok po boku proti všemu zlu na tomhle světě. Na to jsme příliš rozdílní. A vlastně je to tak správně – každá strana zatěžuje jednu misku vah.
Ale trochu toho respektu a tolerance bychom vůči sobě možná najít mohli.
Protože záleží jen na nás, zda měla Ateronova a Sakeenina oběť nějaký smysl. Záleží jenom na nás, jak využijeme příležitost, kterou nám dali.
Za Prahu se stojí za to bít.
Za Prahu možná dokonce stojí za to umřít.
Ale jestli skutečně existuje něco, za co má smysl položit život, jsou to ti, které milujeme.

V neděli to vyšlo v novinách. Jenom krátké parte, aby se vědělo, k čemu došlo. I když většině Prahy ten stručný článek řekl jediné – že Hlídky dělají svoji práci.
Za cenu největší.
Někdo si možná povzdechl a potřásl hlavou. Jak už to tak nad úmrtním oznámením lidi dělají. Nikoliv z lhostejnosti, ale z pocitu povinnosti vyjádřit účast nad ztrátou života.
Ne – Jiní v Praze si nemohli uvědomit plný rozsah toho, před čím je Hlídky chránily. Před čím je zachránili Temná a Světlý tím, že za ně položili svůj život. Nevědomost je totiž ohromně sladká a všichni se jí drží seč mohou, aby jim pravda nezbořila jejich malé světy plné iluzí.
Pravda totiž bolí – proto zůstávají velké oběti nepovšimnuty nebo oceněny soustrastným povzdechem.
Noviny zítra vydají jiný článek. Takový, aby nebolel, aby se líbil.
A svět poběží dál, zdánlivě netečný k tomu, co se stalo.
Jenom na Vyšehradě uvadnou dvě růže – bílá a rudá – které tam zanechaly starostlivé ruce. Ruce těch kteří vědí, kteří vidí…

A pokud je někdo sebere – třeba děvče, které se vede za ruku s vysokou ženou v tmavém kabátě – zůstanou jako němí svědci našeho smutku. Možná si je to dítě doma usuší, schová – protože pro ni budou mít zvláštní význam.
Možná to budou právě tyhle dvě růže, které se stanou svědkem toho, jak poprvé vstoupí do Šera. Malá, zelenooká dívenka.
A Šero ji označí…
Nezáleží na tom, jak. Nezáleží, zda bude Temná, nebo Světlá. Zrozená k velikosti nebo jedna z mnoha.
Podstatné je, že dva padli, aby ona – a jí podobní – mohli vůbec žít.
Zatím si bude hřát dva zkřehlé květy na prsou a ruku v ruce se svou matkou – protože nikdo jiný to být nemůže – se ztratí v houstnoucí tmě, která přikryje město.

Úvodní povídka PH XIII – Něco končí, něco začíná

V  jednom Bohem zapomenutém koutě světa

Zatracený vedro, pomyslel jsem si a mechanicky jsem mačetou prosekával cestu. Košile, mokrá potem, se mi lepila na tělo. A to jsem si myslel, že už jsem zvyklej…
Žiju tady už nějakej ten rok a v džungli se vyznám prakticky stejně tak dobře jako místní domorodci. Čas od času to hodí docela zajímavou sumičku. A z těch dvou, co přijeli do vesnice před týdnem, byly prachy cejtit na sto honů.
Docela pěkná zrzka, která vypadala, že by nejradši byla někde úplně jinde, a takovej malej nevýraznej ňouma, co se od pohledu hodil spíš do kanclu než do přírody. Divná dvojka.
Co mě ale opravdu zarazilo byl fakt, že se na ně místní šaman podíval jenom hezky zdálky ze svý chatrče, odmítl se k nim přiblížit a po zbytek jejich pobytu ve vesnici usilovně zaháněl zlý duchy. Což mělo za následek především to, že se s nima nikdo z domorodců vůbec nechtěl bavit, natož je provázet do džungle.
Místní prostě občas podobný věci vyvádějí, už jsem se nad tím naučil mávnout rukou a nenadskakovat z každýho zlýho znamení, se kterým šaman přišel.
Já jsem neviděl důvod, proč s příchozími neprohodit pár slov a dobře jsem udělal. Z tohohle kšeftu budu spokojeně žít ještě dlouho.
Jednání vesměs vedla zrzka, ten druhej jenom seděl a přikyvoval. Vcelku přesně věděli, kam jít, takže jsme se rychle domluvili, já shrábnul zálohu – a když tak nad tím přemýšlím, další, co si pamatuju je, jak stojím venku u svýho džípu a ta ženská se na mě usmívá ze sedadla spolujezdce.
Její společník mě pobídl, ať nasednu a já nějak neviděl důvod, proč ne, i když už se blížil soumrak a za normálních okolností bych radši vyrazil až hezky ráno.
Teď jsme byli na cestě třetí den.
Zarazil jsem se, jak jsem si tyhle věci uvědomil a zůstal jsem stát s napřaženou mačetou.
Vycítil jsem, jak ti dva za mnou ztuhli.
“Děje se něco?” zeptal se ten chlápek – jak se sakra jmenoval? Mlčky jsem zavrtěl hlavou.
“Tak pokračujeme,” řekl tónem nepřipouštějícím námitek a já vyrazil vpřed, než jsem se nad tím stačil aspoň zamyslet. Tak jsem při prosekávání větví aspoň usilovně přemýšlel nad tím, jak se ti dva jmenujou, ale pokaždý, když už jsem to měl na jazyku, zase jsem to zapomněl.
Pořád mezi sebou něco šeptem řešili, ale nerozuměl jsem jim ani slovo. Nemluvili ani anglicky, ani francouzsky, dokonce ani němčina, ze který znám pár slov, to nebyla. Ze všeho nejvíc mi to znělo jako řádně zpotvořená ruština nebo tak něco.
“Tady zastavíme,” oznámil jsem po dalších asi dvou hodinách prodírání se mezi liánami. “Dáme si hodinku pauzu.”
Chlap se na mě podíval a nadechl se, jako by chtěl něco namítat, ale rusovláska mu položila ruku na rameno.
“Má pravdu,” řekla anglicky. “Pár hodin navíc už nás nezabije, nebo snad ano?” Muž jí něco odsekl v tom divným jazyce, a pak na sebe chvíli štěkali. Já zatím připravil něco k jídlu a marně jsem přemýšlel, co zrovna tyhle dva mohlo donutit vyrazit na společnou výpravu do našeho Bohem zapomenutýho kouta světa. Jo, jasně, přemýšlel jsem o ukrytých pokladech a dávno ztracených chrámech, ale pokud já jsem věděl, v týhle džungli se nic takovýho nenacházelo. Navíc z filmů o Indiana Jonesovi už jsem dávno vyrostl.
Možná drogy? Jo, to by mě vlastně asi tolik nepřekvapilo, možná si prostě jenom jdou vyzvednout zásilku. Nebo diamanty? Nebo něco jinýho silně nelegálního? Každopádně celá tahle akce začínala pěkně smrdět.
Ale nechal jsem se najmout jako průvodce, nechal jsem si zaplatit, tak tuhle prácičku dokončím. A pak se budu tvářit, že jsem ty dva nikdy v životě neviděl.
Došli jsme na o něco méně zarostlý prostor, kterýmu by se s trochou nadsázky dalo říkat mýtina, když se ta zrzavá ženská najednou ocitla přede mnou. Prostě jsem mrknul a stála tam. Usmála se na mě, ale zelený oči měla studený jak led. Ohlídnul jsem se po tom druhým, ale nikde jsem ho neviděl. Přitom bych přísahal, že ještě před deseti vteřinama jsem za sebou slyšel jeho kroky.
“Díky za doprovod, drahoušku. Sladké sny,” prohlásila zrzka, něco nesrozumitelnýho zamumlala a pohladila mě po tváři. Jako bych dostal elektrickou ránu a zatmělo se mi před očima.
To bylo naposledy, co jsem ji viděl.
Netuším, jak jsem se dostal zpátky do vesnice. Jistý je, že ti dva zmizeli beze stopy a já musel absolvovat asi tak deset očistných rituálů, aby mě domorodci vůbec snesli mezi sebou. Pořád ještě čekám, kdy se po tom prapodivným párečku začnou shánět úřady. A pravda je, že teď už si pořádně nevybavím ani jejich tváře.
Jenom ty chladný zelený oči mě občas ještě budí ze sna.

V jedné Bohem zapomenuté kanceláři

Nesnáším svou práci. Vážně. Upřímně ji nenávidím.
Když jsem nastoupila k Noční Hlídce, očekávala jsem akci v ulicích, vzrušující honičky, boje s upíry a vlkodlaky…  Místo toho už deset let tvrdnu v tomhle zatraceným kanclu.
Za patnáct let, co jsem Jiná, jsem nepostoupila ani o kategorii. Pořád ta samá nudná, usmolená šestka. Zaříkávačka, co je dobrá leda k tomu, aby zadávala data do počítače a bookovala letenky pro ty šťastnější, který naše vedení vysílá do světa.
Nejsem nic jinýho než obyčejná sekretářka. Bože, nenávidím svoji práci.
Na stole mi přistál další štos papírů.
“Zdravíčko, Dominique,” usmála se na mě šéfová. “Tohle je urgentní, tak se do toho prosím ihned pusť.”
Nečekala na odpověď a odrázovala zpátky ke svému stolu. Čúza jedna.
S povzdechem jsem se začala probírat složkou a prakticky okamžitě mi bylo jasné, že tohle není jen tak obyčejná služebka.
Rebecca Leah Taussig, Georges Bernard Reverdin, Jacques Bouchard.
Všechna ta jména jsem zatraceně dobře znala. Kdo by je v Paříži neznal.
Rebecca Leah byla šéfka zásahový jednotky, která ještě nedávno fungovala jako externí konzultantka z Tel Avivu. Definitivně přešla pod vlajku pařížské centrály NH krátce poté, co se loni v září vrátila z Prahy, kam ji Fierabras poslal zkontrolovat tamější pobočku Noční Hlídky.
Rychle jsem se podívala na cílovou destinaci téhle navýsost zajímavé skupinky.
No jasně. Praha.
Šéfka zásahovky, jeden z jejích nejlepších chlapů a šéf našeho vědeckýho oddělení.
Když si to člověk dá dohromady s posledním děním, je jasný, že v Praze nám něco zatraceně hoří pod zadkem.
Vrhla jsem se do práce s úplně novým nadšením a v duchu jsem si představovala samu sebe jako Rebeccu Leah. Co asi bude v Praze řešit? A i kdyby měla fungovat “jenom” jako Bouchardova ochranka, co tam jede zkoumat on?

V jednom Bohem zapomenutém baru

“Hej, Láďo… Pošli mi sem ještě panáka,” houknul jsem na barmana a típnul jsem zpola dokouřenou cigaretu. Tak mizernej den jako dneska jsem už dlouho nezažil.
Šéf je poslední dobou náladovej jak ženská v přechodu a jeden nikdy neví, kdy začne řvát a rozdávat rány. Chudák slušnej upír aby se mu bál lézt na oči.
A Lexxa, se kterou se dřív dalo pokecat, a která dokázala Šéfa vždycky usměrnit, je teď taky solidně na přesdržku. Chlapi říkali, že prej si začala povídat sama se sebou. Asi už těm dvěma leze pití krve na mozek.
Vyklopil jsem do sebe panáka, kterej už přede mnou nějakou dobu stál, a zapálil jsem si další cigáro. Dostával jsem hlad. Náhrady holt jednomu nestačí, když má možnost si cucnout horký lidský krve. Jenže zrovna dneska jsem neměl v kapse žádnou povolenku. Šéf zjevně usoudil, že jsem nepředvedl žádnej záslužnej čin, za kterej bych ji mohl dostat. Jo, to loni jsem jednu licenci dostal jako roční prémii za věrný služby. To byly časy…
Mávl jsem na Láďu a ten mi okamžitě doplnil prázdnou skleničku. Tentokrát jsem pomalu upíjel a přemýšlel jsem.
Po Stodůlkách teď kolovaly divný řeči. Šéfovi prej už definitivně přeskočilo a má v plánu potopit celej byznys. Lexxa má být první na řadě z těch, který chce zlikvidovat, a nakonec se sám udá na Hlídce a nechá se odhmotnit Inkvizicí.
Prej má někde ulitej sklad, o kterým nikdo – ani Lexxa – nemá žádný záznamy. Chlapi si myslí, že tam má zavřenou hromadu lidí, ze kterejch chodí pravidelně pít. Některý dokonce tvrdí, že tam nemá lidi, ale Jiný.
Můj žaludek udělal kotrmelec a já rychle dopil zbytek rumu. Krev Jinejch. Jo, no, říká se – a už dlouho – že šéf, Lexxa a vůbec valná většina zakládajících členů Svatých na tomhle matroši ujíždí. Fuj. To je regulérní kanibalismus.
No, ne že bych to tak trochu netušil – vony mezi našincema kolovaly všelijaký povídačky o tom, co jsou vlastně Svatý zač. Ale co, prachy jsou to dobrý, nemůžu si stěžovat.
A co kdy Šéf slíbil, to vždycky dodržel. Možná je tak trochu mešuge, ale férovej mešuge. Zatím je férovej mešuge.
Tonda tuhle říkal, že prej poslal do hajzlu dva chlapy, co mu doručili nějakej balík vo hodinu dýl, než měli.
Prej vojenská přesnost, řval na ně přes celej bar. Nejsme ňáký flákači z Horní Dolní, ale seriózní organizace.
“S velkym O, ty vole!” zamumlal jsem si pro sebe a sáhnul po krabičce cigaret.
Prázdná!
Do hajzlu…
Hodil jsem na bar dvě stovky a vypadl z toho zatracenýho místa, žmoulaje zbylou stovku na další krabičku.
Nešla mi z hlavy jedna myšlenka – banda chlapů v dodávce, v černý vod hlavy až k patě. A na krku vykérovanou lilii, jako každej regulérní Svatej…

Úvodní povídka – PH XI “Přestavba” (jaro 2014)

Intermezzo – PH “Jiná Hra” (podzim 2012)

Úvodní povídka – PH “Jen pár kapek” (léto 2012)